Nová síň, Voršilská ulice 3, Praha
Pruknerův život je takovouto kulturou poznamenaný tak, jako život málokterého jiného slovenského umělce: narodil se a vyrostl na hranicích středního a východního Slovenska v dědince Stratená, pod Havraní skálou v Slovenském ráji. Jako dítě žil v hájovnách v lesích, například ve Stožkách na Muránské planině anebo v Braväcově u Brezna. Pohádky, povídky a báje, které jako dítě hltal, se mu přirozeným způsobem spojily se zážitky v divoké přírodě, se starými a záhadnými místopisnými názvy, ale také s dramatickými příběhy vlastní rodiny v 30. letech, poznamenanými chudobou a emigrací, fašistickým státem a smrtí nejbližších.
Do toho přišlo psaní a čtení: řecká mytologie jako zrcadlo lidských slabostí a krásných ideálů, venkovské lyriky bouřliváka Sergeje Jesenina anebo surrealistického obrazotvůrce Vítězslava Nezvala. I přes ně vnímal vlastní kulturu a život.
Po skončení studií v Bratislavě se vrátil do Banské Bystrice. V paměti mu zůstal citlivý pražský pedagog Vojtěch Volavka, odsunutý z Prahy do Bratislavy, který svým studentům přiblížil francouzskou kulturu a kouzlo malířského rukopisu. Stejně tak jako Volavkova manželka, Zdeňka Volavková-Skořepová, díky jejímž přednáškám se studenti seznámili s africkou kulturou. Do Prahy Prukner cestoval za Miroslavem Míčkem a Vladimírem Boudníkem.
V Banské Bystrici založil uměleckou školu. Po nástupu normalizace ji musel opustit a stáhl se na roky do Banské Štiavnice. Potom bylo dlouho okolo Pruknera úplné ticho. Vznikaly velké, divoké, trpké a někdy i groteskní cykly s charakteristickými názvy jako Útěky a Inkvizitoři. Ticho okolo Pruknera skončilo za Mečiarovy vlády, kdy se stal děkanem Fakulty výtvarného umění na nově zřízené Akademii umění v Banské Bystrici. Na základě protitlaku demokraticky uvažujících sil v Bratislavě mu byla v roce 1997 v den vernisáže zavřena výstava v šamorínské Synagoze, kde už byly nainstalované obrazy ze 70. let z cyklu Inkvizitoři. Byla to paradoxní a možná i symbolická, velmi nešťastná situace.
Životní peripetie ho provází po celý život a zanechávají i v tvorbě, a bohužel i v přijímaní této tvorby, svoje specifické stopy. Výstavu v Praze můžeme vnímat jako malířův hold tomuto městu, odkud pochází jeho otec, Bartůšek, s kterým se asi nikdy nestřetl. Je však zejména připomenutím umělce, který stále nenašel zasloužené místo v dějinách umění svojí země. Je také poukázáním na všechny křivdy, utržené i rozdané, umrtvené i živené.