Socha Jiřího Středy na Piazzetě Národního divadla

Další z akcí Nové scény, tentokráte ve spolupráci s BonArt, o.s., která zdejší prostranství proměňuje v živý, komunikující prostor. Tentokrát se tu svou sochou Co víme představuje sochař Jiří Středa. V řadě vesměs konceptuálních akcí se objevuje bronzová figurální socha, která odkazuje ke klasickému sochařství a jeho zákonitostem. Zároveň ale ukazuje cestu, jíž se současné sochařství může ubírat, aniž by se navrátilo na ochoz budovy Národního divadla.

Autor: Jiří Středa

Místo: Piazzeta Národního divadla

Termín: 22. březen – 24. duben 2011

Vernisáž: 21. 3. 2011 v 18 hodin

Úvodní slovo: Dušan Brozman

Sochař Jiří Středa (1956) se programově zabývá figurou. Sleduje zásady výstavby sochy, řád a pravidla sochařského umění, která jsou nutná k udržení pevnosti a přehlednosti sochy a její schopnosti být a trvat. Záleží mu na pevném objemu, na monumentální formě s úsporným reliéfem. Zabývá se prolínáním reálného obecným. Pracuje v kameni, bronzu, cínu a sádře.

Jeho „dočasný pomník“ Co víme svým ztvárněním odkazuje ke klasickému starověkému sochařství a stylizací zase k moderně. V monumentálním atriu Národního divadla pokládá svoji otázku, jako by se ocitl v římském Pantheonu a označoval onen nepatrný výřez nebe, který upomíná k věčnosti. Pozvednutý prst vyzývá ke zvednutí hlavy, procházející spočine pohledem na bizarní Pragerově fasádě, historizující budově ND či na velkolepých technicistních administrativních budovách obklopujících zbývající dvě strany piazzety ND.

Silně stylizované formy chodidel, přirození, rukou, ukazováčku i detailů tváře si v celku figury uchovávají stejné plastické napětí, pnutí i monumentalitu, jakou najdeme ve velké, pevné a jednolité formě těla a končetin. Uvedené detaily vytvářejí vzhledem k velké formě figury, stupňující se odzdola nahoru, druhý hlas, který z ostrého úhlu rozkroku přes ukazováček a pohled figury vyústí do nepoznané výšky a odpovídá tak na otázku, kterou si autor klade v názvu díla. Anekdotičnost, humor a lehkost motivu se zde spojují s výtvarnou formou, která se obvykle používá k vyjádření vážných, trvalých hodnot lidstva a věčně platných zákonů, jak to známe ze starého Egypta nebo Mezopotámie. Potvrzuje nám to i minimalismus formy a hladkost povrchu. Středa rád pracuje s mramorem, opukou a dioritem. Je to sochař, který když si vybere hranatý blok kamene, ví, jaké síly se v něm skrývají, jaké napětí v něm vládne a jakou formu musí získat. Pokud své dílo vytváří nanášením vlhké a měkké sádry, která přesto, že umožňuje korektury, neodpovídá jeho záměru a je jen východiskem z nouze, snaží se, aby sádra nahradila kámen, aby mělo výsledné dílo charakter tesané a leštěné sochy.

Realizace: Nová scéna Národního divadla ve spolupráci s BonArt, o.s.

Produkce: Mař. Straková

Autorka koncepce: Klára Vomáčková